Pár vět o tom, jak to všechno začalo se stavením Krakovice…

Nejdříve stručná charakteristika Krakovice, z mého pohledu stálé obyvatelky:

Obrovské kamenné stavení, na krásném, opuštěném místě tajemné šumavské přírody. Stavení,ve kterém bylo zažito mnoho příběhů, krásných i smutných. Stavení, lemované potokem a a na jaře provoněné rozkvetlým sadem třešní. Stavení, které Vás dovede úplně vyčerpat, ale poté jako odměnu Vám dodá takovou porci energie, zážitků a krásy, že máte problém to všechno vstřebat. Prostě stavení, které má duši. 

Vzpomínky na Krakovici začínají už od mého dětství. Jezdili jsme s rodiči z Prahy do Jižních Čech utéci z civilizace do osady muzikantů Mikiho Ryvoly a tam trávili prázdniny. Většinu času jsem běhala po lese s ostatními dětmi, nebo chodila na vycházky s rodiči. A na jedné takové jsme Krakovici náhodou objevili. A na první pohled se zamilovali.

Rodičům se podařilo stavení koupit a tak jsme se od roku 1986 začali s Krakovicí pomalu pomaličku seznamovat. Nejdříve jsme jezdili jen na delší prázdniny. Ale závislost se začala zvyšovat a tak jsme využívali každou volnou chvíli k útěku z města a postupnému obydlování stavení. Nakonec přerostla má postupná závislost k totální, a v roce 2010 jsem sbalila batohy, mé dvě dcery, prodala vše co mě spojovalo s Prahou a civilizací a přesunula se na Krakovici tak zvaně „na stálo“.

Ještě teď si dost podrobně vybavuji komentáře svých kamarádů. Reakce byly velice rozporuplné, s nádechem ironie a pochyb. Mé starší dceři byly v té době necelé tři roky, mé mladší čtyři měsíce. Na Krakovici nebyla zavedená voda, topilo se pouze v kamnech na dřevo (co místnost to kamna) a takzvaná „kadibudka“ se vyskytovala u lesa až za hlavní zdí ohraničující dvůr.

A tak se začaly uzavíraly sázky, jak dlouho vydrží tři městské jezinky v divočině.… a přežijí vůbec první zimu? 🙂

A čas plynul a roky běžely.

Teď už máme 2021…  A mě je stále více jasné, že to byla záležitost vesmíru a osudu, kteří se spojili a pomohli mi překonat spoustu těžkých období rekonstrukce a „divokého“ života na Krakovici. Stavení je nyní čím dál krásnější a začalo opět dýchat. Pomalu se rozbíhá ubytování v krásných pokojích, a dělá mě i Vám velkou radost. Prostě pravý pohádkový konec. Ale pravdou je, že těch deset let si budu pamatovat už navěky. Byly “ fakt urputně náročné“, plné šílených překvapení, a zážitků jak krásných a naplňujících, tak i smutných a nevyhnutelných. Zkrátka, jak to tak bývá v pohádce a zároveň u většiny složitějších projektů 🙂

A tímto bych zároveň chtěla pozdravit všechny (a vím že je Vás mnoho, což je úžasné), kteří také vlastní nějakou obrovitánskou, starou a polorozpadlou  „ruinu“ a snaží se jí zachránit a znovu jí vdechnout život. Vydržte. Je to práce na celý život, práce mravenčí, nekonečná a brutálně vyčerpávající. Ale stojí za to!!!! 🙂

Dora